Leonberger Německý špic vlčí

Jak jsme k fence Hexy Palumar vlastně přišli???

     Protože mám fenu leonbergera a vlčího špice, často brouzdám na internetu a hledám různé informace o těchto plemenech.Tak jsem jednoho dne, přesně 15.11.2009,  zabrousila i na stránky Klubu chovatelů špiců a v návštěvní knize jsem si přečetla výzvu, zda by se někdo nechtěl ujmout 4 leté fenky vlčího špice. Trochu ve mne zahlodal červík, protože mám vlčí špice hrozně ráda a řekla jsem si, že bych ke  svojí 1,5 roční fence vlčího špice Sisince ( Issis Šumbarský pramen), mohla pořídit velikostně stejnou kamarádku. Spojila jsem se proto přes e-mail s paní Kvasničkovou z CHS Nefritový kamínek, kterou poprosil majitel, aby inzerát uveřejnila, pro bližší informace. Ta mi řekla, že fenka už je 6 ti- letá, a že to bude asi Hexy Palumar, ale že majitel jí nic bližšího neřekl. Dala mi na něj  kontakt. Věk fenky mne docela zarazil, hlavně když jsem se  dozvědila z databáze špiců, že jí bude za pár dní už sedm let. Věkově tak bude dosti vzdálená od mých fen. Protože ale vím, že sedmiletý vlčí špic je v tomto věku v nejlepší kondici, jelikož moje  první fena Alfa z Vlčí samoty se dožila téměř 15 let, tak jsem se o ní začala uvažovat čím dál tím více. Zmínila jsem se svému  muži, jestli by nic nenamítal, kdybychom si vzali další fenku vlčího špice. A on jen řekl :"Dva nebo tři psi, stejně by sis prosadila svou" .

 A tak se rozjel kolotoč. Kontaktovala jsem majitele a on mi řekl, jestli nevadí, že už jí bude sedm (to už jsem věděla), že čas tak utíká... Fenku vlastnila  jeho maminka, ale ta umřela, tak si jí vzal k sobě, ale ona se nesnese s jeho pejskem a trpí tím, že je celé dny sama doma. On se ženou hodně pracuje, a vrací se večer a Hexy trpí, protože byla  zvyklá být stále  s paničkou a je moc veliká na to, aby si ji bral s sebou do práce.   Řekla jsem mu, jestli by mohl o víkendu přijet i s Hexy, že uvidím,  jak ji přijmou naše feny a případně by ji zde mohl  už nechat.

   Domluvili jsme se na neděli  22.11.2009  odpoledne, a  tak se i stalo.  Z auta vyskočila nádherně chlupatá a vysmátá Hexy, oproti naší  Sisince hodně světlá, ale krásná vlčí špicka. Když jsem ji vpustila  dovnitř zahrady, leonbergřice Adéla jen něco zabrblala pod fousy    a Sisinka ji ignorovala, tak jsem si řekla, že je to v pohodě. Hexy okolo vesele pobíhala, vůbec se nebála, nechala se od nás pohladit,  ale  nevšímala si psů, držela se u nohy páníkovi.  Padla mi hned  do oka pro svůj temperament a úžasnou veselou povahu, kterou vlčí špic má mít.   

   Rozhodla jsem se,že si ji necháme. Páník mi předal všechny doklady ( PP, očkovací průkaz), vodítko, obojek i košík, též hřeben a  přinesl ji z auta  také domeček (takové  velké umělohmotné iglů na spaní) a nechal nám zde i finanční hotovost na veterináře, protože měla poraněnou přední tlapku. Bohužel si pacinu poškozovala ze stresu, když byla doma sama a měla tam vylízaný zastaralý hnisavý bolák. Jen bývalý páník odjel, Hexy se nám nastěhovala domů do obýváku a rozvalila se na sedačce.  Bylo znát, že se svojí původní paničkou byla zvyklá být celé dny doma. Já mám pejsky hrozně ráda, ale v posteli nemají co dělat, takže jsem jí určila místo na ležení, dala jí tam deku a z kavalce jí vyhnala. Jenže ono bylo psisko chytřejší než já a jakmile jsem usnula, hupla na sedačku a chrupala tam až do rána. Odnaučila jsem jí to až po 3 měsících.  

    Problém i nastal, když napadnul sníh a šli jsme  na procházku, protože si stále sedala, zvedala pacičky a nechtěla jít. Nesnesla na nich sníh. Musela jsem jí vystříhat delší chlupy mezi  polštářky  a namazat indulonou, ale i tak se s tím srovnávala tak měsíc, byla  dříve gaučový pejsek.

   Další problém byl s jídlem. Ne, že by nechtěla žrát, ba právě naopak,  svoji  misku vymete během pár vteřin, je strašně žravá. Ale jen co jsme zasedli ke stolu, byla u nás a žebrala. Jenže u nás zvířátka od stolu nedostanou, mají své mističky, takže i když měla od slintání úplně mokrou náprsenku a dělala psí oči, u mne nepochodila. Takže to po pár týdnech to vzdala a během našeho jídla vzorně leží na místečku.

Horší  situace nastala, když jsem ji chtěla učesat. Naše feny česání milují, hlavně leonbergřice, ale když jsem Hexy zajela hřebenem do chlupů, nastal úprk. Nešla ani přidržet, jak se zmítala a kroutila a začala i kňučet, no prostě byl to boj. Navíc jsem po chvíli zjistila, že její srst rozčesat ani nepůjde, protože byla splstnatělá a měla dredy. Bývalí majitelé ji nečesali. Nešlo se rozhodnout jinak než ji nechat ostříhat . Nechtělo se mi do tak radikálního řešení, měla úžasně dlouhou srst a vlčí špicové se nestříhají, ale nedalo se nic dělat. Vypravili jsme se do psího salónu.

Původně jsem měla představu jen krátkého sestřihu, ale byla  zacuchaná až ke kůži, že nešlo nic zachránit  a celé tělo krom ocasu a hlavy šlo dohola mašinkou. Po ostříhání vypadala strašně komicky, byl to šok, úplně jiné zvířátko.  Letos byla obzvláště tuhá zima, takže  ven musela nosit i obleček. Nyní po čtyřech měsích už částečně obrostla, ale do původní délky to má ještě daleko .Dostává biotin a počítám, že tak do roka to zase bude ta úžasně dlouhá srst, kterou měla. Zatím ji učím mít ráda hřeben. Každý týden srst pročesávám. Je to těžké ji na to zvykat, opravdu to nesnáší, ale za piškoty udělá cokoliv. Takže mám v jedné ruce hřeben a v druhé piškoty a češu a chválím a strkám ji piškoty do tlamičky  a každým týdnem si více a více zvyká a doufám, že si česání snad jednou oblíbí. 

Úplně nejtěžší ale bylo  vyléčit bolák na přední noze, protože to bylo dlouhodobé zastaralé zranění, které si stále obnovovala. Bylo jasné, že je to stresem, kdy byla sama doma. Dříve nebyla zvyklá být sama a po smrti její paničky to zřejmě neustála. Někteří pejskové demolují byt, ona si poškozovala nohu. Vzala jsem ji k veterináři. Bylo to starší zranění, které se nehojilo. Už tam měla znekrotizovanou  tkáň. Ránu  ji  ošetřili, dostala  antibiotika, mast a pružné obinadlo. Ale byl to boj. Jen co byla chvíli sama doma (podotýkám že v obýváku) obvazy si strhla a obnovila zranění do živého. Začala jsem ji tedy hlídat a jakmile  ji viděla nohu lízat, tak jsem ji okřikla:"Nesmíš, nelízej to !!" Když přestala, hned jsem ji hodně pochválila, dostala pamlsek. Snažila jsem se ji nenechávat  samotnou. Alespoň do doby, než si u nás zvykne. Všude jsem ji brala s sebou i do auta, v kterém strašně ráda jezdila. Byla zima, takže jsem ji i v autě nechávala, když jsem šla nakoupit a ona vzorně  ležela na sedačce a trpělivě čekala než jsem přišla. Začala mi věřit , hodně se na mne upnula a myslím, že pochopila, že jí od nás ani našich fen nehrozí žádné nebezpečí, že ji máme opravdu rádi.  Po třech měsících si přestala nohu lízat. Chce to ještě čas,  noha není úplně zhojen a občas ji i olízne, ale  nejhorší máme za s sebou.

 Rána se zaceluje a tělo začíná obrůstat chlupy. Snažím se jí ale stále od nohy odlákat a když je přes den venku, dostává veliké kosti na ohlodání. Nejenom že si tím vyčistila zubní kámen, který měla, ale hlavně se zabaví a na nohu zapomene.Domů si ji beru už jen na noc. Jinak  je celé dny venku s ostatními  fenami, už si začala hrát i se Sisinkou. Je opravdu veselá, stále vysmátá a temperamentní a jsem ráda, že jsme se jí ujali. Až jí doroste srst, zkusíme nějakou výstavu, jen tak pro radost, přeci jenom už budeme ve veteránech.     

 S.S. 29.3.2010